Bylo pozdní únorové odpoledne roku 1969. Za sochařem Zdeňkem Němečkem zašel do jeho pražského ateliéru na Libeňském ostrově spisovatel Ota Pavel. Pro týdeník Gól pak napsal reportáž. Nazval ji „Pán se Zlatou hokejkou“. Byl to svým způsobem převratný rok. Reprezentanti na mistrovství světa ve Stockholmu dvakrát porazili sbornou SSSR a přestože nakonec skončili třetí, vraceli se jako hrdinové. Necelý rok předtím, v srpnu 1968 vtrhla do Československa sovětská vojska. Hokej znamenal víc než sport. Byl vnímán i jako způsob vzdoru proti okupantům.

Vzorem se stal Golonka

„Bude to soška pravidelně udělovaná – v malém nejlepšímu hokejistovi roku – a ve velkém bude stát před Sportovní halou,“ prozradil Ota Pavel. Mínil dnešní halu pražské Sparty v Holešovicích, před níž Němečkovo dílo stojí dodnes.

Tehdy sedmatřicetiletý sochař a bývalý skaut miloval řeckého tvůrce Feidiase, který měl ateliér blízko olympijského stadiónu v Aténách. Na Libeňském ostrově v Praze olympijský stadión nikdy nepostavili.

Ale jeho díla byla rozeseta po celém světě jako zrní. Rebel s čakanem ve Vsetíně, od hokejového mistrovství světa 1959 v Praze stál před zimním stadiónem na Štvanici hokejový brankář. Podobal se sparťanovi Jiřímu Hanzlovi, ale jeho předlohou byl prý kladenský Jiří Kulíček. Pro stadión Sparty na Letné připravil Němeček sochu fotbalového gólmana, jak chytá míč.

Než se zrodila Zlatá hokejka, vytvořil Zdeněk Němeček během několika měsíců pět různých skulptur, dokud nenašel tu pravou. Poslední se mu zdála nejlepší. Hráč právě vstřelil gól, má  pootevřená ústa, jak křičí radostí, a chystá se vztyčit ruce k nebesům. Hůl drží vztyčenou kolmo vzhůru jako prapor. Pro lepší zvýraznění, aby vystoupila do popředí. Je to přece Zlatá hokejka.

Dnes už zesnulý sochař neprozradil, zda mu skutečně posloužil jako vzor tehdejší kapitán reprezentace Jozef Golonka. Ale je pravda, že právě jemu se postava na Zlaté hokejce nejvíc podobala. Golonka skončil v prvním ročníku ankety na osmém místě a po sezoně ukončil kariéru. Druhý byl Jaroslav Jiřík, jenž záhy podepsal smlouvu s týmem St. Louis Blues a jako první hokejista z východní Evropy nastoupil v NHL.

Zabijačka i divadlo

Na vyhlášení v salónku letiště v Praze – Ruzyni převzal trofej jako první obránce Jan Suchý. Nejlepší zadák světového šampionátu ve Stockholmu se dostavil se zlomeným ukazováčkem. Památka na mistrovství světa, během léta musel podstoupit operaci.

Týdeník Stadión už pět let vyhlašoval Fotbalistu roku. Zlatá hokejka byla tehdy druhou individuální trofejí u nás. Letos se koná už po čtyřicáté. Střídaly se osoby, obsazení. Z letiště se vyhlašování přestěhovalo do pražského hotelu Palace, v letech 1972 až 1975 probíhalo za vůně jitrnic a zabijačkové polévky v JZD Těškov na Rokycansku. Předsedu dělal  Miroslav Vinš, řečený Kulak, bývalý hokejista Holoubkova, Plzně a sedminásobný reprezentant.

Následoval pražský hotel International, divadlo ve Slaném, opět různá místa v Praze, Jihlava, Pardubice, Havlíčkův Brod, Liptovský Mikuláš, Žďár nad Sázavou, Piešťany, Jindřichův Hradec, Chrudim, Zlín. Od roku 1998 se Zlatá hokejka pravidelně pořádá v Karlových Varech.

Týdeník Gól každoročně anketu vyhlašoval a zveřejňoval podrobné výsledky. Výjimkou byl pouze rok 1982, kdy byla vytištěna pouze jména prvních deseti, bez přehledu hlasujících a součtu bodů. Sbíral je i útočník Peter Ihnačák, který prožíval skvělou sezonu. Po mistrovství světa ve Finsku však přes Švédsko emigroval do Kanady a stal se pro komunistický režim nežádoucím.

Tak jako každou slavnou trofej, i Zlatou hokejku a její historii během let opřádají legendy. Nemá tak pohnutou minulost, jak vyprávějí příběhy kolem Stanley Cupu, ale pár by se jich našlo. V roce 1975 vezl trofej na zadním sedadle auta Vladimír Martinec. Na mokré vozovce dostal smyk a havaroval. Trofeji se nic nestalo. Neublížila ani synovi Romana Turka, vítěze z roku 1994. Zavadil o sošku a strhl ji na sebe. Nic se naštěstí nestalo. Malému Turkovi, ani Zlaté hokejce, která pád přežila bez újmy.

Jak se měnila pravidla

Systém hodnocení se během let měnil. Za komunistického režimu bylo nemyslitelné, aby nejlepší hokejisté odcházeli legálně do zahraničí. To bylo možné jedině za cenu emigrace. Většina hokejových špiček setrvávala v nejvyšší soutěži, pravidelně reprezentovaly na olympijských hrách a mistrovstvích světa.

Po roce 1989 nastal zásadní zvrat. Nicméně anketa až do roku 1994 zahrnovala pouze hokejisty, kteří startovali v domácí lize, případně nastoupili za reprezentaci. Až potom se Zlatá hokejka otevřela všem českým hráčům bez ohledu na to, kde působí.

Dominik Hašek i díky tomu mohl překonal rekord čtyř vítězství Vladimíra Martinec. Potom nasadil k trháku Jaromír Jágr a hranici zase dál. Dosud vyhrál osmkrát, od otevření ankety ani jednou nechyběl v nejlepší desítce a nejhůř skončil šestý. Kdyby k tomu došlo o něco dřív, mohl dokonce nasbírat prvenství ještě víc.